Naivně jsem si myslela, že po přijetí zákona o vyrovnání se státu s církvemi utichnou již nechutné tahanice některých politiků s představiteli církví. Bohužel opak je pravdou. Nenávist a závist vůči církvi u nich ještě vzrostla dokonce do té míry, že ignorují dokonce postoje Ústavního soudu a nevadí jim tudíž, že naši zem dostávají do ostudné pozice, že nežijeme v právním státě. Je to vlastně poprvé od revoluce v roce 1989 kdy politici neuposlechli soudní dvůr který již v roce 2005 vydal verdikt, že Pokud Senát neschválí církevní restituce, bude podle ÚS jednat protiústavně. Této otázce bylo po té věnováno mnoho debat a konferencí. Na žádné z nich jsem nikoho z těchto politiků, kteří v boji o voliče ignorují vše, neviděla. Protože u části neinformované a komunistickým marasmem morálně pokřivené veřejnosti jim to přináší body, rozhodla jsem se připomenout jak to je s navrácením ukradeného majetku církvím doopravdy.
Předně připomínám komunistickým politikům a devíti kamarádům pana Okamury, že již nežijeme v komunistické totalitě, ale v právním demokratickém státě, v němž se dluhy podle zákona neodpouštějí, a to i když věřitelé jsou jimi tolik nenáviděné církve.
Argumentace, že stát nemá co vracetprotože právně historický majetek církve nikdy nevlastnil, v civilizované společnosti neobstojí. Je pravda, že komunisté se zmocnili velké části církevního majetku pouze silou neboli sprostou krádeží, aniž si ve své pýše jeho vlastnictví zajistili právně. Prostě kněze i řeholníky pozatýkali a zahnali do komunistických koncentráků a do církevních budou nastěhovali armádu, zemědělce a další občany, které je ničili a devastovali mírou neskutečnou. Po revoluci vláda rozhodla, že vrátit zabavené majetky byť obsazené nezákonně je ze zákona státní povinnost a vydala Zákon o půdě jehož prováděcími zákony z počátku 90. let, blokuje státu, krajům i obcím nakládání s tímto komunisty ukradeným majetkem do doby dokud se nevypořádají majetkové vztahy. Udržovat tento stav zablokovaného církevního majetku do nekonečna ale nejde. Navíc je tento majetek podle verdiktu Ústavního soudu protiústavní a jeho nevydání vede jen k dalším škodám, protože nejde čerpat na jeho obnovu z fondů EU. Nehledě k tomu, jak to kazí pověst ČR jako právního státu ve světě.
Komunističtí politici si stále i přesto naivně myslí, že církve jsou vydány na milost a nemilost státu jako za jejich krutovlády. Zaspali dobu a neuvědomují si, že stát má být rád, že církve jako věřitelé jen z dobré vůle s ním dosud nevstoupily do střetu. Svého majetku totiž domohly soudně u mezinárodních soudů. Stát by pak musel navíc zaplatit vysoké náklady na vleklá a drahá soudní řízení.
Zabavení majetku církvím byla totiž podle mezinárodního soudního dvora loupež a žádný právní stát 21. století ji nemůže loupež tolerovat. Dokončit krok komunistického režimu a schválit navzdory ústavě nový a tentokrát právně důsledný akt této loupeže nazývané levicí vyvlastněním, kterým by současný stát zbavil církve jejich majetku, by bylo pošlapáním právního státu a velmi by to poškodilo prestiž naší republiky jako právního státu, protože by ČR jednala proti rozhodnutí Ústavního soudu. Proto vláda nemohla udělat nic jiného než jednomyslně schválit návrh zákona o narovnání majetkových křivd spáchaných církvím po 25. únoru 1948 . Dohodu se státem katolická církev nechápe jako milost, ale jako spravedlivé vyrovnání a vykročení na cestu opravdové spolupráce, jak pronesl arcibiskup pražský a primas český Dominik Duka.
Je hanbou polistopadové politické representace, že od 16.12.1989 ho stále zve do Parlamentuať tehdy s Čalfou, pak s Havlem a s Nečasem a nyní dokonce komunisty. Jako by on se měl zpovídat zlodějům za to, že byla jeho instituce jimi okradena . Že musí bojovat za svobodu a rovnost před zákonem. Neheldě k tomu, že částky, které církev nakonec po více než dvaceti letech dostane, jsou velmi vstřícné k dlužníkovi, protože mnohé požadavky vzala církev v úvahu jako nereálné. Nepožaduje proto například ušlé výnosy ze svých majetků odhadované v cizině na 160 mld. Kč. Navrácených 59 mld. v průběhu 30 let není darem, je to ekonomické řešení za předpokladu, že se nereflektuje inflace. Jinak by stát za 50 let utratil 75 mld. Kč. Je to pro stát výhodné i z tohoto hlediska. 
Státu se Zákonem o vyrovnání s církvemi podařilo zrušit dlouhodobou blokaci církevního majetku, která byla nejhorším nakládáním s majetkem vůbec. Není totiž nic horšího pro obec a její podnikatele, než mít na svém území majetky, s nimiž nemůže nakládat, protože nemají právně vlastníka. Proto nejen církev, ale i 203 podnikatelé požadovalo odblokování církevních majetků, aby na něm mohli ve spolupráci s církví podnikat. Při zmínce o tom, o kolik peněz díky strkání státní hlavy do písku za těch dvacet let přišli, lapajípo dechu. Státu se navíc tímto krokem podařilo udělat odluku církve od státu, čímž do budoucna ušetří peníze za platy duchovních.“
Restituce byly nejspravedlivějším prvkem pro návrat majetků zabavených komunistickým režimem. Církve byly z této možnosti vyňaty tím, že jim byl majetek pouze ukraden. Je proto toto řešení nejen ekonomicky nevýhodné pro církvei pro stát, ale má to i etický rozměr. Pokud by někdo chtělitvrdit, že církve nic nevlastnily, musel by se vrátit do občinového práva či feudalismu. Pak by museli celý náš majetek připsat prezidentu republiky, jako to bylo za tehdejších monarchií. Absolutismus snad ale nebudeme zavádět, ani nedej Bůh ještě něco horšího, co by nás inspirovalo protektorátním právem,“ pousmál se pan kardinál.
P
církve státu již dnes věc ulehčují tím, že se již z větší části financují samy:
„Po prověrce Nejvyššího kontrolního úřadu na hradčanském biskupství mi bylo sděleno, že je vše v pořádku, ale byl jsem pokárán, že nerespektuji zákon z roku 1949, podle něhož máme být plně financováni ze strany státu a my se přitom z nadpoloviční většiny spolufinancujeme. Je to dáno tím, že po direktivním ovládání církví státem jsme se museli naučit hospodařit efektivně. Prosím proto společnost, aby si uvědomila, že nejsme majiteli velkých hospodářských celků a budeme součástí společnosti, na které nám opravdu záleží. Nechováme se jako ti, kteří chtějí odčerpávat státu peníze. Naše investice se již dnes vracejí na zdravotnictví, školství a po přijetí zákona bude naše hospodaření ještě zodpovědnější a přinese větší užitek společnosti než dosavadní forma financování, protože do budoucnosti hledíme s rozvahou.“
J. Eminence kardinál Duka proto poprosil, aby v zájmu nejen církve, ale i státu nebyly v průzkumech veřejného mínění ohledně církevních restitucí pokládány špatně položené otázky, které směrem k církvím vyznívají negativně: „
V médiích je celá věc presetována tak, že církve dostaly dar 59 miliard. V podmínkách ekonomické krize se to jeví jako šílenost. Již se mlčí o tom, že se splatností 2 miliad ročně a že pokud nebude odluka církve od státu, stát plaztí kněžím přes 1, 6 miliard stejně. Nehledě k tomu, že se nejedná o žádné darování kněžím, ale o navrácení toho, co jim patří. “
podala výčet toho, jak probíhala jednání o možnostech napravit majetkové křivdy napáchané komunistickým režimem církvím. Zákon o narovnání majetkových vztahů s církvemi měl být založen na Zákoně o vlastnických vztazích k půdě:
„V prosinci 2011 byl projednán poprvé návrh zákona na legislativní radě vlády, kde právníci zvažovali, že to do restitucí nepatří, neb majetek měl povahu veřejného majetku. Chtěli proto majetek specifikovat. Posléze bylo podrobně diskutováno, že církve nebyly vlastníkem majetku. Výčtový zákon byl pro ně nakonec nepřijatelný a jednání bylo přerušeno s tím, aby předkladatelé zvážili kompromisní řešení. Že zákon vymezí majetek ve vlastnictví státu a bezúplatně ho umožní převést,“ uvedla paní Peake.
Přeloženo do lidštiny dá se říci, že se legislativci za drahé peníze nás obyčejných daňových poplatníků hádali o nesmysly a kamuflovali to právními názvy nehledě k tomu, že legislativci naprosto s přehledem ignorovali usnesení Ústavního soudu z roku 2005 a tedy jednali protizákonně. Připomínám, že Maďaři vrátili církvím majetek již v roce 1993, Slovensko v letech 1992-1993 a následně 2003.
Politický právní a historický kontex církevních restitucí
Politickoprávní panel otevřelaedla mj., že kraje a obce získají podle vládní předlohy blokované nemovitosti, pro jejichž využití budou moci využít peníze z evropských fondů. Pokud parlament zákon odmítne, tyto nemovitosti v případě žalob církví z rozhodnutí soudů s velkou pravděpodobností stát ztratí a ještě bude platit drahé soudní výdaje. Pokud návrh přijme, církve budou mít rok na to, aby o jeho vydání požádaly. Získat by tak mohly zhruba polovinu svého někdejšího majetku v hodnotě okolo 75 miliard korun. Za ostatní by měly dostat finanční náhradu 59 miliard korun během 30 let.
"Odluka církve od státu neznamená stáhnout církve z prostoru. V armádě, ve školství, ve zdravotnictví a v celé sociální oblasti jsou její činy nevídané a církev si zaslouží podporu celé společnosti,“ zdůraznila pani ministryně.
připomněla, že ÚS vydal již 11 rozhodnutí k církevním restitucím. Vesměs se jednalo o tzv. blokační § 29 zákona číslo 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen § 29). Zrušení § 29 by dovolilo převod majetku církví třetím osobám. ÚS proto 4. 7. 2010 zamítl ÚS návrh skupiny senátorů, aby byl zrušen § 29 v zákoně o půdě. Současně prodlevu nepřijetí restitučního církevního zákona parlamentem prohlásil za protiústavní:„Pokud § 29 hovoří o církevním majetku tak, že se jedná o majetek, který přešel na stát v důsledku majetkové křivdy, je nevydání tohoto majetku církvím protiústavní a porušuje článek Listiny práv a svobod.“ Pro tento verdikt hlasovalo 9 z 15 ústavních soudců. Náboženská tolerance je totiž garantovaná v Listině lidských práv a svobod. Současný stav při absenci vypořádání se státu s církvemi, kdy stát je dominantním zdrojem příjmů církví, porušuje zákon.
U nás přelomové bylo stanovisko pléna ÚS 1.11.2005 sjednotit povinnost zákonodárce vydat restituční zákon i pro církve. Žaloby církví byly do té doby odmítány. Evropský soud pro lidská práva vydal již v roce 2004 rozsudek, že porušení a nečinnost státu v této problematice považuje za zásah do majetkového práva stěžovatele, tedy církví.
ÚS došla trpělivost a 31.8.20011 konstatoval, že od přijetí ustanovení § 29 v pozemkovém zákonu uběhlo 20 let, což považuje za překročenou lhůtu. Parlament je stále nečinný, přestože podle § 89 odst. 2 Ústavy jsou zákony závazné pro všechny. Parlament je podle ÚS vázán ústavou a své kompetence smí užívat jen k naplňování ústavy, ne opaku. Žalobu církve proto mají soudy považovat za restituční. ÚS dal proto obecným soudům instrukci, že nesmějí zamítat církevní žaloby a musejí o nich rozhodovat, protože Parlament nenaplnil to, co v zákoně přislíbil. Nesmí rozhodovat s odkazem na existenci blokačního § 29. To je závazné stanovisko ÚS platné pro parlament až do přijetí zákona o vyrovnání státu s církví.
Paní doktorka Janů důrazně uzavřela, že to, že 20 let Parlament ČR nekonal, i když ÚS upozorňoval, že je to jeho povinností, splňuje podle ÚS protiústavnost a soudy nesmějí zamítat církevní žaloby s poukazem na § 29.
Odborník na ústavní a konfesní právo Petr Jäger
Mýtus o veřejném vlastnictví církve právo tehdy neznalo a ani současné právo pojem veřejné vlastnictví nezná. Pouze Antonín Hobza, který po roce 1948 proslul církevními monstrprocesy, za 1. republiky hlásal, že majetek církevní je zvláštním druhem. Neměl však pro toto tvrzení oporu v právu. Přesto v roce 1950 byl na základě jeho proklamovaném a nikde v zákoně doloženém tvrzení proveden proces s řeholníky, které obvinil pro špionážní charakter katolické církve pod vedením Tajovského, Maštalíka, Machálka. Prohlásil, že čím větší funkcionář, tím větší trest, a na základě toho byl odsouzen např. páter Opasek…
Za komunismu bylo zavedeno právo socialistické, osobní a soukromé. Tento režim si ale veřejného charakteru církevního majetku nepovšiml. Říkali proto, že nebyl církevní majetek zestátněn a jedná se o majetek soukromý. Takže platí stále pro církevní právo zákon z roku 1874. Vlastníkem církevního majetku není stát. Ten majetek nikdy nevlastnil, protože nikdo mu kostely nedaroval. S tímto názorem souhlasil posudek University Karlovy, Masarykovy, Západočeské a Ústavu státu a práva.
Právník a vysokoškolský pedagog na CEVRO Institutu Jakub Kříž, který vypracoval Zákon o církvích za Topolánkovy vlády, si posteskl, že často opomíjíme morální rozměr a klademe důraz jen na právní. Je proto bludem církve její legitimní očekávání spravedlnosti. Musí konat. Individuální majetkový nárok není prostor pro referenda. Je to stejně absurdní jako bychom vyhlašovali referenda na to, zda se má platit platná faktura. Finanční náhrada není sice ideální kompenzací za odebrání majetku, ale byla poskytována vždycky a je lepší, než jeho zabrání bez náhrady. Vláda proto schválila parametry majetkového vydávání. Finanční náhrada neodstraní všechny křivdy. Například když Ministerstvo životního prostředí vyloučilo z navracování území národních parků, nehnulo to s finanční náhradou. Je to odstupné pro nezávislost církví na státu. Jinak je patronátní činnost státu za padesát let kolem 100 mld. Kč a ta zanikne vyrovnáním. Další mýtus je, že nejde o restituci a není proto potřeba nic vydávat. Prý dostanou něco, co dříve církve nevlastnily. Mýtus. Zákon výčtový pro majetek o desítkách tisíci nemovitostí z technického hlediska nejde přijmout. Ideologicky je proto velmi přitažlivá námitka, že stát blahosklonně rozdává majetek, nikoliv že ho vrací, a tím vzniknou nové křivdy. Další mýtus je, že majetek vlastnily již neexistující instituce. Kostel vlastnila právnická osoba např. kostel. Pokud toto právnické právo není již v nových zákonech, má právního nástupce a ten jej získá. Navíc řada těchto osob jako právnické osoby nezanikla. Mylný a navíc cynický je argument, že by se od odškodnění mělo odečíst finanční plnění státu do roku 1949. To by pak musel stát vyplácet obrovské odškodné za věznění a vraždění kněží v lágrech jako Jáchymov…
Odborná pracovnice Ústavu pro studium totalitních režimů Stanislava Vodičková připomněla, jaký teror vyvíjel stát na katolickou církev. V 1948 měla katolická církev vysoký morální kredit ve společnosti. Jako poslední ještě nepodléhala vlivu KSČ. Komunisté proto zavedli pozemkovou reformu a postátnění církevního školství a zakázali vydávání jejích periodik. Zákon 231 umožnil uvěznit jakéhokoliv duchovního, který kázal to, co se jim nelíbilo. První vězněný kněz byl převor Jakub Zemek. Přesto církev měla mezi občany stále respekt a úctu. Komunisté chtěli proto katolickou církev zničit, ale museli zpočátku postupovat opatrně. Proto vydali prohlášení o náboženské svobodě a jejich režim nabídl církvi spolupráci. Snažili se tak o vznik národní církve zcela podřízené státu a znemožnit biskupům kontakt se svatým stolcem. Chtěli národní církev odtrženou od Říma.
Arcibiskup Josef Beran připodobnil tyto jejich represe k represím za nacismu a byl za to internován ve své rezidenci. Nastaly velké církevní procesy Machálka a spol., Akce K neboli kláštery. StB a milice přepadly mužské kláštery 13-14.4. 1950 a kněze i mnichy odvezli do Želiva, kde vykonávali nucené práce bez nároku na mzdu. Pak byly podobně postiženy řeholnice, které byly rozvezeny na práce do továren či do nemocnic jako sestry. Ani toto vše komunistům nestačilo. V roce 1950 byl zatčen kněz Toufar, který se po 14 dnech mučení Ladislavem Márou přiznal ke všemu. Křičel bolesti jen při dotyku břicha a nakonec zemřel. Babický případ znamenal trest smrti pro Drbola Pařila. Další kněží dostávali tresty doživotí. 200 duchovních pracovalo v Jáchymovském lágru na uranu.
Stále ale vládly ve státě dvě autority, komunisté a biskupové. Biskupy proto internovali, vzali jim půdu, tisk, kláštery. Ani po amnestii v roce 1960 se nemohli ujmout svých úřadů a museli pracovat v dělnických profesích. Bylo dobré mít černé listiny štváčů. Slánský to chtěl. V roce 1968 nastalo krátké uvolnění. Normalizace znamenala ale konec všech nadějí. V roce 1979 byla vyhlášena akce Útlum proti církvím, v roce 1982 akce Vír proti Františkánům… Teprve 25.11. 1989 mohl kardinál Tomášek prohlásit: „Já i celá katolická církev stojíme na straně národa.“
Obce a církev, blokovaný a navrácený církevní majetek
O tom, jaké problémy činí obcím a podnikatelům zablokovaný církevní majetek, hovořili zástupci obcí. Nejenže s majetkem, který nikomu nepatří, nemohou podnikat, ale nemohou na opravy žádat o příspěvky z fondů EU.
uvedl, že desítky obcí lze přirovnat k dítěti, které ve dvou letech zavřou do krabice a řeknou mu, aby se vesele rozvíjelo. Umře bez pomoci. Několik desítek obcí je ve stavu klinické smrti. Pokud se církevní majetek nevyřeší, budou stovky obcí bez rozvoje a nebudou moci čerpat prostředky z EU. Kladno bylo dříve majetkem Břevnovského kláštera. Majetek se zatím nevydává.
uvedl, že paragraf 29 zabezpečil majetky církví a měl ve své době smysl. Bohužel jeho dočasnost trvá dvacet let. Obce mající na svém území církevní majetek jsou diskriminovány bezprecedentním způsobem proti těm, které ho nemají. Brzdí to jejich rozvoj, nestaví se tam domy, nejdou využívat evropské fondy, ruší se školy… Červená Řečice má na svém území obrovský arcibiskupský velkostatek – zámek, lesy, louky, pole, rybníky. Ze zámku se stává devastací v posledních 20 letech zřícenina, hektarový rybník nad zámkem nelze obhospodařovat. V roli postižených nejsou tedy jen církve, ale i obce. Církve nechtěly tlačit na čas. My chtěli stihnout fondy EU. Nás čas tlačí. Nesmíme stát proti sobě soudně, ale postupovat společně. Tyto problémy nemá jen Červená Řečice, ale i další obce. Blízký Želiv má klášter a kostel a nemá z čeho do něho investovat. Sdružil jsem 60 nejvíce postižených obcí v ČR a teprve pak se s námi politici začali bavit. Výčet obcí je větší. U větších měst se nemusí rozvoj úplně zablokovat. Mají i jiné pozemky pro výstavbu, ale nastane problém u liniových staveb.
má podobný problém jako pan Jedlička s chráněnou památkou, domem Křižovníků s červenou hvězdou, který je dominantou Slivence a navíc stojí uprostřed obce. „Do doby než jsme začali stavět přívodové sítě na elektřinu pro semafory, jsme neměli s jejich pozemky problém, protože pro výstavbu jsme měli dostatek jiných pozemků. Zjistili jsme ale, že je má ve správě pozemkový fond, který nám je nemohl vydat kvůli § 29. Křižovníci by je vydali, ale nemohli, protože k nim neměli přístup. Křižovatka se neopravila a důsledkem blokace pozemků na křižovatce již zemřelo 5 lidí. Po zkušenostech s pozemkovým fondem si neumím představit horšího hospodáře, než je stát. Řekli mi, že mají povinnost udržet majetek, aby nespadl, a jinak je jim jejich osud lhostejný,“ zakončila paní starostka.
vyvracel mýtus o tom, že hledání majetku na navrácení církvím bude trvat desítky let. Soudy jsou sice přetížené na rozhodování o vlastnictví a vše bylo proto svěřeno státní správě. Ta zřídila pozemkové úřady, které v 91-95 % majetky během 10 let vydaly. Přes milion hektarů stále mají vydat.
Michal J. Pojezdný, opat Strahovského kláštera
přislíbil, že české bankovní domy jsou připraveny pomáhat církvím. Jako přiklad dobrého hospodaření s majetkem uvedl tři vize, jak se stará církev o majetky v Rakousku: Rakouská církev si zřídila Radu dohlížitelů mající odborný kredit. Je složena ze šéfa university, významného novináře, šéfky centrální banky, předsedy AV, bankéřů… Rozdělení prostředků je motivováno daňovým režimem. Daň z příjmu je krátkodobá, daň na dobročinné skutky je nárazově 25 % a dary od věřících na 4 roky. Charita a penze zaměstnanců jsou bez daní. Rakouská církev zavedla etické principy investování. Vyhýbá se investicím do cenných papírů hazardu, zbrojařů, drog, dětské práce. V takovém případě nekoupí cenný papír, byť by nesl velký výnos. Preferují cenné papíry společností dodržujících lidská práva…
Církve a občanská společnost, činnost církví pro veřejnost
Je veřejně rozšířeno, že jsou křesťané neužiteční. Poslední panel toto vyvrátil měrou vrchovatou. Snad nejlépe to shrnul první řečníkPavel Bratinka: "V médiích se nemluví o charitě, protože témata spojená se stářím a nemocí nejsou sexy. Přitom právě pro současnou společnost je důležité chovat se obětavě a poctivě. Vláda by měla proto využít věřících, aby se vyjadřovali k běžným otázkám, a ne podléhat módnímu trendu sílícímu na Západě zabraňovat věřícím se k čemukoli vyjadřovat. Skutečně věřící je ten, který bere slova Bible vážně. Jednání vůči potřebným pokládá za jednání vůči svrchované mocnosti vesmíru. Má strach před trestem za špatné skutky. Na to stát potřebuje nulové náklady. Víra ale neomezuje lidskou svobodu. Naopak. Soudy v USA omezují občany dokonce i v tom, že zakazují vánoční stromky. Křesťané nejsou nadlidé, ale mají také právo na své tradice. Svoboda nespočívá v tom zamezit všem všechno, jen aby se druhý neurazil, ale dovolit všem církvím slavit si věci po svém."
Náměstek ministra zdravotnictví Vítězslav Vavroušek: (snímek vpravo) připomněl, jakou roli v historii sehrály církve ve zdravotních službách (sv. Anežka a sv. Zdislava). V roce 1948 a 1950 byla tato činnost definitivně přerušena. Po revoluci opět začala charitní ošetřovatelská služba v rodinách. Pro pacienty v terminálních stavech byly stavěny hospice. V roce 1996 s podporou ministerstva jich vzniklo 11. Stacionáře jsou z 10 % církevní. A to i přesto, že církve nemají peníze a majetek. Byla zavedena nová spirituální péče zajišťovaná vojenskými i vězeňskými kaplany. "Ministr zdravotnictví ocenil toto jako službu potřebnou a důležitou a dal mi za úkol ji vytvořit a rozvíjet. Podíl církví ve zdravotnictví musí být vyšší, než byl dosud. Církve se budou věnovat spíše dlouhodobé péči. Nic jim ale nebude bránit poskytovat i další komplexní péči jakou zatím poskytuje jen Nemocnice pod Petřínem," uzavřel pan Vavroušek.
Církve jsou vítány i ve školství. Církevní školy poskytuji nejen dobré vzdělání, ale je v nich i bezpečné klima. Jsou to školy bez drog a bez šikany. Není divu, že roste počet dětí v církevních školkách a školách. "Školy vysoké zatím církev nemá. Budoucí věcný záměr MŠMT s nimi počítá, takže církve budou moci zřizovat i je. Církevní školství prokazuje nárůst žáků ve všech segmentech, na církevní školy šla letos více než miliarda Kč. Maturitní zkoušky složily všechny tyto školy výtečně a tři se umístily v první desítce nejúspěšnějších. Ministerstvo si jejich práce velmi cení,"
pomáhá v klášteře cisterciáků ve svém středisku s 18 zaměstnanci rozvoji dovedností a trávení volného času 400 zaregistrovaným dětem a mladým lidem do 26 let ze sociálně slabých rodin. Duch pomoci spočívá na laskavosti a řádu, který cisterciáci hlásají. Jsou přesvědčeni, že v každém člověku je něco dobrého, jenom je třeba najít tyto vlastnosti a rozvíjet je s cílem, že výsledkem bude poctivý občan, dobrý člověk. A kupodivu se jim to často povede.
Vojtěch Eliáš, prezident Arcidiecézní charity Praha, potvrdil pravdivost argumentů, které na konferenci zaznívaly, a pousmál se nad mýtem, že církve nebudou umět s navráceným majetkem hospodařit. „My to už umíme. Neprovádíme činnost samu pro sebe, ale činnost církve je činností pro druhé. Na modlení nepotřebujeme podporu. Církve to mají jako svou vnitřní motivaci a ne proto, že jim to někdo přikazuje. Katolíci mají vnitřní motivaci - otázku důstojnosti člověka, důstojnosti umírání. Citlivost pro utrpení je u křesťanů díky soucitu s umučeným Kristem“
Charitu jde vždy dohledat. Nevezme peníze a pak se ztratí. Je to silný a stabilní právnický subjekt katolické církve. Zřizovateli jsou biskupství či řády, které si to uvědomují. Projekty charity přežily dokonce i socialismus. Když jsme museli do ilegality, dělali jsme projekty podpory pronásledovaným, pro nevidomé či údržbu knihovny Strahov. Je to podobné jako se šlechtickými rody. I když někdy některé režimy jim ubližují, ony stále pečují o své zámky. Našimi zámky jsou hospice, které vznikají jako nový fenomén umírání v opuštěnosti, azylové domy pro lidi s utajením svědků procesů. Ve státních zařízeních jde obtížně utajit někoho na půl roku. Existuje 19 katolických gymnázií, což je 6 % z celku. U maturit ale byli žáci úspěšní z 30 %. Lidé mají vztah pro osobní kostelíček, že tam seděla babička, a často pro něj pracují. Pracují pro nás 500 let dobrovolní kostelní zpěváci, varhaníci. Máme farnosti různých vyznání. I vietnamské.
sice konferenci uzavřela, ale vzhledem k tomu, co vše tato křehká dáma 
dokáže se svými dvěmi kolegyněmi zvládnout, ji měla spíš otevírat. Domov založila před 15 lety jako odpověď na potřeby společnosti, které narůstají. Z rozpočtu hradí stát na jeho provoz 80 % nákladů a 20 % se přijímá od sponzorů. Domov se stará o stacionáře, DLN, trestankyně.
"Starý člověk je rád doma, ale když nastane nesoběstačnost, potřebuje pomoc. Dříve mohl dopředu žádat o domov důchodců, dnes to nejde. Pokud nemá příspěvek na péči v nich, je konec. Dnes právě zemřel člověk, který žádal o příspěvek loni v květnu. V nemocnicích po operaci neinformují, jak se dostat k příspěvku na péči. Nehledě k tomu, že mnozí na jeho výši ze svých penzí na pobyt v domově důchodců nedosáhnou. Senior je poslán do DLN a navíc se musí každé tři měsíce stěhovat. Vznikají sice krásná nová zařízení, ale pobyt tam za 22 000 Kč měsíčně je pro běžné občany finančně nedostupný. I když mnoho ušetříme na platech a na dobrovolnících, nejde takové ústavy provozovat bez peněz. Kdyby restituce dobře dopadly, věděli bychom si rady, co s penězi. Přistavěli bychom část objektu na trvalé pobyty. A pokud kdokoliv tvrdí, že stačí stré lidi umístit do DLN, ať se přijde podívat k nám na dvě 103leté babičky, které kdysi páni úředníci vyškrtli v plné délce pobytu. Domov má ve znaku přivřené vstupní dveře, jimiž proniká slunce. Nesmíme dveře nikdy zavírat úplně, aby slunce mohlo pronikat dovnitř. Musíme se soustředit na podstatné. Nerozumím tomu, proč se tak málo dělá pro pomoc lidem. Matka Tereza odpověděla na protest, že její činnost je kapka v moři, že kdyby v moři ta kapka nebyla, nebylo by to moře celé. I my jsme pouze tou kapkou v moři, ale věřím, že důležitou," uvedla mj. matka představená
Hezkou tečku za celodenní konferencí udělal v diskusi „Ti, kteří jsou proti navrácení majetku církvím, jsou populisté, kteří těmito bludy podněcují nejhorší lidskou vlastnost známou již od Kaina, kterou je závist. Pan senátor Dienstbier nemusí mít strach, že církve neumějí hospodařit. Má malé znalosti z historie a vůbec žádné ze současnosti. Budeme schopni zajistit dobré hospodaření s půdou. Já na Olomouckém arcibiskupství pracuji na půdě v rozloze 200 ha u Kroměříže. Mám smlouvu s arcibiskupstvím o pronájmu. Jednou za rok zaplatím nájem a ono nemá starosti s obděláváním půdy.“
Sice tomu tak občas nesprávně říkáme, ale je třeba zdůraznit, že nejde o restituce, nýbrž o zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Církve tedy nevystupují jako restituenti, ale budou podléhat podobnému režimu, jaký platil i v ostatních případech. Zákon hovoří o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, které byly spáchány komunistickým režimem. Dosažená dohoda je ojedinělým historickým faktem, kdy na základě vzájemného porozumění a kompromisu bylo nalezeno řešení, se kterým souhlasily jak římskokatolická církev, tak křesťanské církve sdružené v Ekumenické radě církví ČR, tak Federace židovských obcí, podobně jako Svaz měst a obcí, Agrární komora a Asociace soukromých zemědělců, kterých se toto řešení bezprostředně dotýká.
Souhlasím s názorem, že církve žádný majetek nevlastnily, a proto také církvím nebude žádný majetek navracen. Část majetku totiž bude navracena jednotlivým právnickým osobám (farnosti, kláštery, kapituly, sbory atp.) Jestliže tedy církve nic nevlastnily, nemohly žádný majetek ukrást ani v době předhusitské, ani v době pobělohorské, jak občas bývá církvím předhazováno. Na základě historických studií dnes víme, že náhrady či restituce po Bílé hoře ve prospěch církevních právnických osob tvořily 0,8 % tehdejších pobělohorských restitucí.
Hodnota nemovitého majetku činí 134 miliard. Nezapočítávají se náhrady za movitý a živý či neživý inventář, rovněž tak není vypláceno odškodnění z ušlého výnosu, což činí 160 miliard Kč. Není vyplácen doplatek za sebefinancování ve výši 20 miliard Kč na pokrytí celého rozpočtu církve. Rovněž tak není restituováno patronátní právo v rozsahu 100 miliard Kč, protože neproběhla skutečná restituce majetku bývalých patronů. Nejsou restituovány finanční prostředky z fundací ve výši cirka 20 miliard korun atd. Můžeme tedy říci, že částečné odškodnění se pohybuje vy výši 25 – 30 % bývalého nemovitého a movitého majetku a dalších finančních zdrojů.
Ocenění majetku bylo provedeno podle platných norem o oceňování lesních porostů podle materiálů Pozemkového fondu ČR. Vycházelo se přitom z údajů, které dodaly církve a náboženské společnosti, a z materiálů Pozemkového fondu ČR i Lesů ČR. Pro ocenění majetku bylo použito průměrné ceny nemovitého majetku v České republice, tedy v podstatě průměru mezi nejdražšími a nejlevnějšími pozemky. Tento výpočet byl ověřen dvěma studiemi, studií Výzkumného ústavu zemědělského a studií společnosti Ernst & Young. Celkem byly náhrady v hodnotě 134 miliard korun vyčísleny již v roce 2007.
Hovoří se o tom, že církev nemá být bohatá. Ona ale bohatá nebude ani po schválení navrhovaného zákona. Církev bude mít jen majetek, z jehož výnosu bude financovat svůj provoz. Tento majetek samozřejmě nebude smět nijak promarnit, neboť by neměla z čeho vyplácet mzdy kněžím a dalším zaměstnancům jednotlivých církevních institucí a nemohla by financovat své aktivity. Kromě toho, že bude v nakládání se svým majetkem omezena tak jako všichni, kdo něco vlastní, bude tato skutečnost největším omezením.Majetek, který má být zdrojem pro financování církví a který současně bude dávat práci mnoha lidem, je současně velikým závazkem. Jeho efektivní spravování nemůže spočívat v tom, že bude obhospodařován centrálně jako součást nějakého fondu. Vzpomeňme, jak všechny fondy dopadly. Církve by tak rovněž nezískaly nezávislost na státu, která plyne z ústavy.
Smyslem řešení stávající provizorní situace je vytvořit možnost pro to, aby se církve mohly financovat samy. Částečně navrácený majetek má vytvořit předpoklad pro sebefinancování mimo státní rozpočet, čímž bude splněn požadavek, aby jak stávající, tak nově registrované církve a náboženské společnosti (hinduisté, Hnutí Hare Krišna, buddhisté atd.) nebyly financovány ze státního rozpočtu.
Současný zákon, který navrací 25 – 30 % původního majetku církvím, postupuje zbylý nemovitý majetek současným držitelům, tj. městům, obcím, soukromým právnickým osobám. Vydávat se tedy bude jedině ten majetek, který je v tuto chvíli ve vlastnictví státu. Města, obce a další soukromé právnické osoby se díky zrušení blokačních paragrafů stanou plnohodnotnými legitimními držiteli majetku, což jim dá také možnost efektivně s tímto majetkem hospodařit. Budou moci pokračovat ve výstavbě a např. žádat o evropské dotace. Výnosy z jejich hospodářské činnosti budou daněny stejně tak jako u církevních právnických osob.
Do zákona je zahrnut výlučně majetek, který byl ve vlastnictví církevních právnických osob ke dni 25. února 1948. První pozemková reforma po roce 1918 se týkala i církevního majetku. Je ovšem třeba zopakovat, že první republika v souladu s náhradovým zákonem tyto majetky vykupovala a řádně za ně platila. Také komunistickým státem byl od církve majetek po 25. únoru 1948 oficiálně „vykoupen“, na rozdíl od pozemkové reformy první republiky ovšem nebyl nikdy zaplacen. Můžeme se ptát, jaké výšky by muselo dosáhnout případné soudní penále.
O legitimitě navraceného majetku z doby před 25. únorem 1948 vypovídá rozhodnutí ústavního soudu. Ústavní soud v roce 2010 potvrdil, že na straně církví existuje legitimní očekávání, že jejich historický majetek bude státem vypořádán. Církev za vlastníka majetku považoval také občanský zákoník z roku 1811 i Československý stát po roce 1918. Důkazem toho je pozemková reforma, která zacházela s církevními majiteli jako s kterýmkoli jiným soukromým vlastníkem. Naopak tzv. veřejné vlastnictví, tedy vlastnictví státu, krajů či obcí, bylo naopak ze záboru vyloučeno.
Výhoda stávajícího řešení spočívá v zamezení zmatků oproti výčtové metodě. Ta je podle Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního nereálná vzhledem k vysokému počtu položek a nemožnosti jejich kontroly. Problém je také v tom, že v případě, že by se jednalo o výčtový zákon, mohl by být označen za protiústavní, jelikož zákony mají být obecné a nikoli individuální.
Pro možnost vydání platí jako v případě všech vydání předložení výpisu z pozemkových knih, který nesmí být starší než půl roku. Žádosti budou podávat jednotlivé církevní subjekty. Stát pak případ od případu přezkoumá, zda na to má dotyčný subjekt nárok. Zmíněný zákon chrání od vydání přírodní rezervace, ale také další společensky důležité a užitečné útvary, které nebudou vydávány a zůstanou stávajícím uživatelům. Podle návrhu zákona má stát od roku 2013 postupně rovněž vyplatit 59 miliard korun a má být postupně ukončeno placení církví ze státního rozpočtu. Jde o 0,3 % rozpočtu, které nemusí jít z financí určených na důchody a zdravotnictví, ale mohou být financovány z úspor státního provozu.
Předpokládaný výnos majetku bude podléhat základnímu rozdělení, kde 20 % je určeno nekatolickým církvím a Federaci židovských obcí, 20 % mužským a ženským klášterům, které se podílejí na životě církve nejen v pastorační činnosti, ale také v rámci charitativní a vzdělávací činnosti, 60 % je určeno římskokatolickým diecézím, které tak musejí zajistit úhradu mandatorních výdajů hrazených nyní státním příspěvkem. Těchto 60 % ovšem také vytváří určitou možnost podpory a pomoci při záchraně kulturního dědictví, což je 12 tisíc kulturních objektů (kostely, farní budovy atp.), ale rovněž tak podporu charitativním a vzdělávacím programům, které jsou realizovány Charitou Česká republika a více než stovkou církevních škol a školských zařízení.
Často napadaná schopnost hospodařit je zcela neoprávněná. Bez ohledu na historické příklady, současný rozpočet církví spolu s církevními právnickými osobami, jako jsou charity a církevní školy, ukazuje, že církve hospodaří s výraznými finančními částkami, spravují svůj majetek ke spokojenosti kontrolních úřadů včetně NKÚ, rovněž tak ukazují více jak 50 % dobrovolné spoluúčasti věřících, což je ročně přes 1,5 miliardy Kč. Znamená to, že vlastní provoz náboženského života, ono známé: „Nechci platit kadidlo a svíčky, protože jsem ateista,“ je nepřiměřenou námitkou.
Některé útoky na církve, náboženské společnosti a Federaci židovských obcí, které souvisí s připravovaným zákonem, hraničí s porušováním zákona o svobodě náboženského vyznání a hanobení náboženského přesvědčení. Tyto útoky hovoří jasně o nerespektování ústavního soudu a o pohrdání právním řádem České republiky. Jak jsem se dozvěděl, řada členů diplomatického sboru vyjadřuje údiv nad touto skutečností.Závěrem bych chtěl říci, že i námitky protivníků mají svou hodnotu a musí být přezkoumány.
Chtěl bych též uvést na pravou míru svůj výrok, který je autentický. Na začátku 90. let jsem řekl, že navrácení církevního majetku rozloží církevní instituce. Vyslovil jsem to v době, kdy se tyto instituce musely nejdříve zabývat základní obnovou infrastruktury po čtyřiceti letech totálního rozvratu a likvidace církevních právnických osob.Současně bych také chtěl vyjádřit i omluvu a lítost nad těmi činy, které vzbuzují odpor vůči církvi a jejímu působení.
Přijměte omluvu za tyto hříchy minulosti v duchu jubilejního listu Jana Pavla II. z roku 2000. Církev jako instituce musí počítat i s lidskými selháními, což znamená, že i v budoucnu může dojít k určitým pochybením a omylům. Chci ovšem všechny čtenáře ujistit o ochotě spolupracovat a zájmu pomáhat celé společnosti.
**************************
Toto byl hlavní závěr konference „Církevní restituce – mýty a skutečnost?“, která se konala 29. března 2012 na půdě horní komory českého Parlamentu. Podle její organizátorky místopředsedkyně Senátu Aleny Palečkové (ODS) bylo jejím cílem probrat před tím, než se věc církevních restitucí dostane na program jednání Senátu, jejich téma z pohledu všech zainteresovaných účastníků od vládních představitelů, zástupců církví, fundovaných právníků až po komunální politiky. Shromáždila reprezentativní vzorek přednášejících – od premiéra a jeho ministrů, pražského arcibiskupa a představitelů menších církví, ústavních soudců až po starosty obcí, které na restituce již léta čekají, protože nemohou s majetky nepatřící nikomu podnikat a přicházejí o možnost čerpat z evropských fondů.
„Je čas na to, aby se kvalifikovaně shrnuly pohledy všech lidí, kterých se otázka církevních restitucí týká, abychom se v Senátu dobrali konečně spravedlnosti,“ uvedla paní senátorka Palečková.
Pro svolání konference se rozhodla zejména proto, že vidí v naší republice velmi nebezpečný trend v chápání demokracie. „Naše republika se vydala cestou parlamentní demokracie, nikoliv demokracie přímé. Jsme svědky toho, že je vše proklamováno heslovitě, povrchně, často vytrženě z kontextu,“ uvedla a připomněla, že již Aristoteles stavěl demokracii po bok tyranie a oligarchie, protože vládu většiny pokládal za krajně nebezpečnou. Demokracie má proto podle něho k totalitě blíž než jakákoliv jiná vláda a může se velmi rychle stát šerednou diktaturou, kdy většina vládne menšině. „Při vládě většiny musí být proto úzkostlivě dbáno na ochranu menšin a na jejich rovnost před zákonem. Zásadním faktorem pro zabránění jejich útlaku je proto důsledné oddělení moci výkonné a soudní. Jen tak bude demokratický stát skutečně právním státem,“ uvedla Alena Palečková a dodala: „Jednou z menšin v naší společnosti jsou věřící občané, příslušníci církví. I pro církve musí proto platit v právním státě rovnost před zákonem. I ony mají právo na navrácení ukradeného majetku a napravení křivd na nich páchaných za minulých diktatur.“ Není sama, kdo si to myslí. Podle průzkumů 80-90% naší veřejnosti říká, že dvacetiletý právní a ekonomický dluh je třeba církvím urychleně splatit. A o co se konkrétně jedná:
Podle návrhu vlády dostanou církve zhruba polovinu svého někdejšího majetku v hodnotě 75 miliard korun. Dodejme, že mnohdy ve velmi žalostném stavu. Za ostatní majetek dostanou náhradu ve výši 59 miliard korun vyplácenou v průběhu příštích 30 let. Neboli každý rok by jim stát platil necelé 2 mld. Kč. A postupně by v průběhu 17 let přestal hradit platy duchovních, na něž vyplácí ročně přes 1,5 miliardy Kč a tyto výdaje se stále zvyšují kvůli současnému nárůstu počtu duchovních, protože již jejich počet stát nereguluje. (V roce 2002 stát musel dát 17 z 32 registrovaných církví a náboženských společností celkem 832 milionů korun, loni už 1,445 miliardy a v roce 2015 by to mělo být přinejmenším 1,672 miliardy korun.) Fakticky jde tedy o několik set milionů korun ročně, tedy o zanedbatelnou částku, částku týkající se promilí státního rozpočtu. Navrhovaná pravidla navíc pomohou církvím v příštích letech vytvořit dostatečnou materiální základnu, aby mohly pokračovat ve svých aktivitách ve zdravotnictví, sociální sféře a především v humanitární oblasti. Obcím navíc pomohou odblokovat církevní majetek, s nímž v současné době nesmí nikdo, ani církve, do urovnání sporu nakládat. Podnikatelé v obcích tak nemohou pole, lesy, rybníky a usedlosti využívat a čerpat na jejich obnovu evropské fondy.
Je proto neuvěřitelné, že za celých 22 let od pádu komunismu se nedokázali politici chovat jako demokraté vůči této národní menšině a jako jedinou ji vyčlenili z restitucí. A co víc, je opravdu nedůstojné parlamentu 21. století, že se v něm najdou poslanci a senátoři, kteří s návrhem zákona o vyrovnání se státu s církvemi nesouhlasí. Zatímco v dolní komoře parlamentu ve sněmovně návrh zákona na vypořádání se dluhu státu církvím poslanci vládní koalice prosadili, opoziční levicová horní komora ho zřejmě vrátí a opět se bude muset sejít sněmovna, aby zákon prosadila. Přitom každé časové prodloužení jeho přijetí připravuje stát o peníze, které by platili podnikatelé a církve do rozpočtu ze zisku. Zviditelněním se tímto aktem totiž socialistický Senát nic nezíská, je to opravdu nedůstojné. To nehovořím o tom, že by tím podle rozhodnutí Ústavního soudu (ÚS), o němž bude řeč dále, Senát jednal protizákonně, přímo protiústavně.
Organizátoři konference chtěli tomuto ztrapňování se Senátu v očích veřejnosti zabránit tím, že se pokusili zbavit církevní restituce zavádějících lží. A kdo pozorně poslouchal, musel uznat, že se jim to opravdu podařilo. Že na otázku„Má se vracet ukradený majetek, má platit pro všechny rovnost před zákonem?“ musí každý odpovědět„ANO!“
Účastníci prvního panelu konference. Zleva
Diskuse byla rozdělena do čtyř bloků, přičemž v první části nazvané„Církevní restituce jako součást narovnání vztahu státu a církví“ vystoupili opravdu významní řečníci – premiér Petr Nečas, kardinál Dominik Duka. Druhý panel ústavních právníků „Politický, právní a historický kontext církevních restitucí“ uvedla ministryně kultury Alena Hanáková. Třetí panel „Obce a církev, blokovaný a navrácený církevní majetek“ dal prostor zástupcům obcí, aby v něm vysvětlili, jak důležité je pro jejich rozvoj stanovení zákonného vlastníka k pozemkům, nemovitostem, lesům a rybníkům. Jak tato právní neznalost brání rozvoji obcí a čerpání evropských fondů rozvoje. A konečně v závěrečné čtvrté části nazvané „Církve a občanská společnost, činnost církví pro veřejnost“ dostali prostor zástupci církví, aby dokumentovali, co vše kromě morálního vlivu, dělá církev pro naše občany a vyvrátili tak představu, že církev nebude umět na navrácených majetcích dobře hospodařit.
Konferenci důstojně zahájil Pěvecký sbor ze školy v Evropské ulici v Praze
představitel nejsilněji církve u nás, nejprve s úsměvem poděkoval současné politické reprezentaci, že je rád, že nesedí jako představitel církve již na lavici obžalovaných. Je to dokladem toho, že se i přes mnohé nářky některých občanů mnohé změnilo k lepšímu. Dokladem toho je podle něj ostatně i to, že vznikla po mnoha letech dohoda o vypořádání se státu a církví. Tedy mezi ekumenickou radou církví, židy a katolíky. Výsledek dohody byl podle pana arcibiskupa nakonec výsledkem vzájemného kompromisu, respektu a úcty. Je to význačný krok na cestě realizace demokracie v naší zemi:
„Vážím si i toho, že se během jednání vytvořila důvěra mezi zúčastněnými. Že politici pochopili, že i my věřící v Boha jsme občany země a záleží nám na jejím ekonomickém růstu i celkové, především morální, situaci celé společnosti,“ uvedl J. Em. kardinál Duka
Twitter (X) 
Facebook 
Linkedin
iDNES 
